Jak svůj odchod z KOBLÍŽC! vidím já

Jak svůj odchod z KOBLÍŽC! vidím já


4.5.2015  |  5549

Kdo chce rychlej důvod: nezvládal jsem dvě kapely.

Kdo chce vědět něco víc o tom všem, tu je můj výplach k celé situaci...

28.2.

Trochu takovej "ordinary" večer.. Sedím v baru 3 opice ve Vsetíně a končí prozatím největší etapa mýho života. Je to zvláštní. Je tu spousta lidí. Pijou. Pijou asi jako každej pátek. Nutno podotknout, že je bar a prostředí klubu, kde hraje kapela, odděleno stěnou a výběrčími vstupu. No ale co tu voe dělám já? Já tu sedím sám a rovnám si to v hlavě. Něco končí, něco začíná. Věřím, zě se mi velmi uleví. Poslední rok byl ve znamení jakéhosi "muzikálního druhu schizofrenie". Normání schýza a tahle moje je stejná v tom, že to prostě jednoho dne zjistíte, že ji máte. Já na tu mou přišel díky kamarádovi Peťovi Bažíkovi, kterého jsem "naverboval" do kapely Koblížc! někdy v půlce léta... Zjistil jsem to v Českým Krumlově. Věděl jsem, že to, že hraju ve dvou kapelách není dobrý, ale až s impulsem Petra jsem pochopil, že tuhle schýzu mám. Do tý doby jsem si to nepřipouštěl. Brečel jsem jak malá holka. Tím se dostáváme k zásadním rozdílům mezi klasickou a tou moji schizofrenií. U té mé nejde o život a také ji může ukončit pouze její nositel tím, že se rozhodne nebo lépe řečeno přijde na to, kterou z těch dvou osobností vlastně je.

Šel čas a já věděl, že na to musím přijít a rozhodnout se..během té doby jsem se obviňoval, často jsem sám sobě vyčítal, jak "podělávám dvě party naráz", že jsem "hajzl". No, to člověku moc neprospívá, když takhle vidí sám sebe.

4.5.2015

Tenhle stav se táhnul asi půl roku a po jedné hádce s přítelkyní jsem pochopil proč jsem byl poslední dobou na své okolí tak "bezdůvodně" zlý.

Prostě mě tohle všechno trápilo! Jak mám do společného díla, které mě trápí, dávat energii? Mám předstírat, že jsem oukej? Mám si zakazovat bejt šťastnej?

NE. Sebral jsem všechnu odvahu (a i přes to jsem se bál) a rozhodl jsem se. Sám pro sebe si přiznal a řekl: "mám schýzu a chci ji ukončit a proto opustím kapelu Koblížc!". Chci jít dál, chci jít za hranice, chci se zdokonalovat v technickým hraní, chci hrát těžší písničky, chci se obklopovat lidma, který mě budou každým zahraným taktem něco učit. Chci poznávat nový věci v muzice.

Pravda je, že nejsem hrdý na způsob, jakým jsem to klukům oznámil - příspěvkem ve společné fb skupině. Učinil jsem tak ale proto, že jsem se po telefonu prořekl před uměleckým vedoucím Lukášem Fouskem a nechtěl jsem, aby se takovou zásadní věc mí kamarádi dověděli od někoho jiného než ode mne.

No a tak se stalo. Našel jsem za sebe jako náhradu Jerryho z kapely Segment, který se spojil s klukama a řekl bych, že jim to bude perfektně šlapat!! Ostatně posuďte sami na koncertech, od května kluci zase hrajou!

Nakonec jen

DÍKY, Josie, že jsi mě naučil nebrat vše tak vážně, kurevské trpělivosti a tomu, že ne vše jde naplánovat.

DÍKY, Roberte, že jsi mi vždy byl živoucím důkazem toho, jak je rodina důležitá a že jsi vždy dokázal zamakat když šlo do tuhýho!

DÍKY, Tome, že jsme mohli zkoušet v tvým pokoji, že jsi mi přinesl spoustu nový muziky a že jsi se rozhodl být šťastnej i jinak.

DÍKY, Peťo, že jsi mi otevřel oči a že jsi tak po hlavě do toho všeho vletěl.

DÍKY, Lukáši, za tvoje fórky, podporu, vajíčka, všechnu práci kolem nás a s náma.

DÍKY, Bohouši, za všechny zkušenosti, co jsi mi předal, za všechny tvoje historky a za pomoc ve studiu při nahrávání 3+.

DÍKY, šéfe, pane Brandejský, že jste s náma vydržel a odjezdil ty první 3 nebo 4 roky, za všechnu podporu a pohlavky.

Současně se tímto veřejně omlouvám za všechny nepříjemnosti, které mým odchodem vznikly, neudělal jsem to proto, abych Vám ublížil. To je to poslední, co bych chtěl.

Děkuju Vám za mega krásnou etapu svýho života a přeju Vám, KOBLÍŽC!, abyste v tom, co děláte byli jen nejlepší a aby už nebylo třeba měnit sestavu, protože takhle vypadáte fakt dobře, mám Vás všechny moc rád!!

Kdo mě bude chtít sledovat dál, působím nyní v kapele John Wolfhooker.


Autor: Filip Vlček

Komentáře


„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich